Běh první

24. února 2018 v 9:00 | *K
11.02.2018
Běh
27:48 min
2,92 km
max.rychlost 7,7 km/h
prům.rychlost 6,3 km/h
převýšení 82 m


Zápis do emailu těsně po
Sama, pes je po operaci. Hruza :)

Zápis do deníčku
Člověk je fascinující tvor. Mám ten produkt přírody ráda. 21 dní jsem nedělala vůbec nic. Krom opravdu velké rýmičky a kašle vyprovokovaného zcela jasně mým zájmem o cvičení stažených svalstev s terapeutkou se projevilo stáří na psovi a udělal se mu útvar na zadku. Šel na operaci a teď se snaží zbavit límce a nedělá to dobře ani mně ani jemu. V plné rychlosti to někam napálí a je jen otázka času, kdy si zlomí vaz. Vyčerpávající dny. V práci, na veterině, v posteli. V práci, na veterině, v posteli.
Ležela jsem po volném dni na karimatce a čuměla do zdi, neschopná pohybu. Měla jsem čas, sílu a možnost jít běhat. Nebo alespoň cvičit tak, jak mi řekla terapeutka. Ale nebyla jsem schopná pohybu. Zkurvená deprese. Upadla jsem do spánku a vzbudila se za malou chvíli z dřímoty zimou. V pokoji stále 16 stupňů.
Aniž bych přemýšlela, oblékla jsem se a až při obouvání tenisek se mozek probudil a doslova zařval: "Co to děláš? A PROČ?" Malý tichý hlásek mu odpověděl: "Víš co? Drž hubu." Ještě při cestě z branky jsem měla pochybnosti proč jdu, proč teď, když je světlo. Vždyť nic neuběhnu, nemá to cenu. Jasně. Měla jsem pravdu. Nic jsem neuběhla. Ale...
Protáhla jsem svaly, vylezla z branky, přešla ulici a při nasazování rukavic přišel ten pocit. To pochopení, proč to dělám. Pusa se mi sama roztáhla do úsměvu a sama sobě rebelem jsem si odpověděla: "Proč? Protože MŮŽU!"
Měla jsem pravdu, nic jsem neuběhla. Ani toho dědu s hůlkama před sebou jsem nepředběhla. Všechno mne bolelo, ledovej sníh mi bodal výsměch do ksichtu, ale o to tady nejde, no nemám pravdu? Vyběhla jsem. *

A jeden zápis z roku 2017

22.04.2017
Běh
20:04 min
2,22 km
prům.rychlost 6,7 km/h


Zápis do emailu těsně po
Bez Kima a bez voditka u Nika. Super. Picha i v boku*

Poznámky pod čarou
* Zajímavé, že takhle když to zpětně čtu a přepisuju, tak to zní jako klišé. Celé to zní jako špatně napsaný román. Ale i teď v sobě cítím ozvěny toho pocitu, který fakt přišel. Který je stejný, jako když má člověk chuť na pivo a sedí v hospodě a oni mu ho přinesou v orosené sklenici a postaví před něj. Ten pocit uspokojení. Takže ano, je to sepsáno jako kdyby to byl kýčový román, ale takhle to fakt bylo. Asi to je sepsáno tak, protože jsem byla sjetá endorfiny :)
* Tak nevím, jestli to je nějaká rarita, že to je napsáno takhle, ale teď mi píchá v boku pravidelně a už o tom nepíšu
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama